Pokud máme rodinný dům, pak je pravděpodobné, že jeho součástí je mimo jiné i oplocení pozemku, na kterém stojí. To samé platí v naprosté většině případů i pro chaty či chalupy, možná s výjimkou naprostých samot. Může se to zdát běžné, a něco, nad čím se ani nepozastavíme. Ovšem zajímavé to je, když si uvědomíme, že takto rozhodně nejednají ani zdaleka všechny země. Například v USA ploty a oplocení kolem rodinných domů v podstatě neznají. Mají je většinou pouze na farmách, kde chovají velká hospodářská zvířata, například krávy či koně. Z tohoto pohledu se můžeme zamyslet nad tím, proč u nás tento zvyk vlastně tak moc zakořenil. Důvodů je zde totiž více, než bychom si mohli myslet.
V první řadě je to samozřejmě ochrana před případnými zloději. Avšak ačkoliv to je bezesporu relevantní důvod, je potřeba si uvědomit, že plot většinou není pro skutečně odhodlaného zloděje až takovou překážkou, jak bychom si mohli myslet. Naprostá většina těch, které vidíme na vesnicích i či okrajích měst se totiž dá poměrně snadno přelézt s jen trochou fyzické zdatnosti. Rozhodně tedy nejsou tak účinnou ochranou, jak by se mohlo zdát.
Mnohem větší vliv mají na ochranu soukromí. Pokud jsme „schovaní“ za plotem, máme pocit bezpečí, toho, že na nás nikdo nemůže koukat – což oceníme například při koupání v bazénu. To je v podstatě dědictvím minulosti, kdy byli lidé vystěhováváni do panelákových bytů, kde o sebe prakticky neustále zakopávali. Šlo také o dobu poměrně častého udávání, takže soukromí bylo zvláště ceněné, a tento návyk v nás zůstal dodnes. V neposlední řadě jsou zde pak legální důvody, především pak zákon o volném průchodu krajinou. Ten totiž říká, že můžeme v podstatě projít, kudy chceme, pokud není daný pozemek oplocený. A jelikož jen málokdo chce, aby mu přes jeho zahradu chodili cizí lidé, je pochopitelné, že si postaví plot. A proto jej také najdeme u naprosté většiny soukromých pozemků.